Už druhé ráno v řadě nás vítá blankytně modrá obloha a sluníčko nás volá ze spacáků. Děti na jeho volání nadšeně odpovídají a ještě s větším nadšením vybíhají na rozcvičku :-). Po rutinních záležitostech, jako je úklid, čištění zubů nebo snídaně stoupáme do kopce k pevnosti Hanička. Cestou, mimo značené stezky, u kapličky sv. Anny žasneme nad důmyslností předků, kteří byli schopni tuto stavbu přestěhovat z Anenského vrchu až sem a schovat ji tak před střelami německé armády.
Dovnitř do Haničky se nedostaneme (mimo prázdniny je pevnost otevřena jen o víkendech), ale o to více zkoumáme viditelné části pevnosti - pěchotní sruby, zvony s kulomety a všechny detaily na nich - prasečí ocásky nebo střílny. V myslích se přesouváme do doby těsně před válkou a skoro cítíme ty obavy a nejistotu, které tehdy visely ve vzduchu. Stojíme na místě, odkud německá armáda ostřelovala dělostřelecký srub Na mýtině a testovala na něm své tajné zbraně.
Tohle místo je jako stvořené pro další adaptační aktivitu - Jak poznáme prostředí, kde jsou dobré vztahy? A celkem snadno přijdou děti na to, že podle toho, jak se k sobě lidé chovají. A také jsme na cestě k seznamu znaků takového chování.
Zpáteční cesta už vede nekomplikovaně po modré značce do chalupy.
Dobrou tradicí na našich adaptačních výjezdech je Dobíjení baterek - psaní vzkazů navzájem, které adresáta potěší a “dobijí mu baterky” v těžkých chvílích. Všichni se do psaní pouští s vervou a někdy lehce, jindy trochu déle vzpomínají, co s kterým člověkem zažili, čím je výjimečný, v čem je dobrý.
Stejně jako včera i dnes se rozjíždí hudební sekce - housle, housle, ukulele, ukulele, kytara a lidské hlasy. Písnička střídá písničku a nálada je veselá.
Knížka Kluci netančej se chýlí ke svému závěru a všichni napjatě poslouchají, jak příběh baletních tanečníků dopadne. Ještě se zamyslet nad tím, které z charakteristik dobrých vztahů jsme zažili za tyhle tři dny (a nebylo jich málo) a Dobrou noc!
