ZŠ Trnka Dobříš

Blog

sametová revoluce s páťáky - výlet 1. listopadu 2019

Je 1. listopadu 2019, 9 hodin a „něco“. Páťáci ze ZŠ TRNKA právě dorazili na Albertov. Stojíme mezi vysokoškolskými budovami a sledujeme okolí. Katka pouští nějakou podivnou píseň v cizím jazyce. Jaký je to jazyk? „Latina!!“ - poznali jste nějaká slova? Znáte tuto píseň? „To je přece hymna, studentská!“ hlásí jedno z dětí. Gaudeamus igitur.

Výborně! A kde se nacházíme? A proč? Děti se rozhlíží, zkoumáme nápisy na budovách. Za chvíli přijdou na to, k čemu náš výlet směřuje. Teď už si představujeme, že je 17. listopadu 1989, 15:40, začíná se pomalu šeřit, ale ještě je vidět. Okolo nás začíná narůstat dav studentů. Od úst jim jde pára, začíná být zima. Dozvídáme se, proč se studenti sešli, kdo byl Jan Opletal a co se přesně stalo v říjnu a listopadu 1939. Znovu posloucháme studentskou hymnu, tentokrát už máme v ruce český překlad prvních slok.

Vracíme se opět o 30 let zpět, lidé okolo nás mají v ruce transparenty - Přestaňte bít studenty! K Vánocům svobodu! Studenti všech fakult, spojte se! Vyrážíme spolu s nimi, v rukou máme svíčky a neseme české vlajky. Jdeme s davem na Vyšehrad.

Před Slavínem dostáváme mapy a fotografie hrobu Karla Hynka Máchy. Netrvá to dlouho a všechny skupiny se před hrobem sejdou. Je 17:30, pátek 17. listopadu a my zpíváme spolu s demonstranty československou hymnu (slovenskou část paní učitelky). Vzdáváme úctu všem demonstrantům, jsme vděční. Je tma, okolo zaznívají hesla: „Nahoře se krade!“, „Gottwald = Stalin!“, „Svobodu!“, „Ať žije Havel!“, „Masaryk!“. Oficiální část demonstrace končí, my se přidáváme ke skupině studentů, která vyráží na Václavské náměstí. Chceme jít přes Karlák, ale u Botanické zahrady ve Vyšehradské ulici jsme zastaveni kordónem pohotovostního pluku. Někteří studenti okolo nás si sedají na zem, zvedají ruce, zaznívá „Máme holé ruce!“ Nakonec se dav obrací a spolu s námi se vrací Vyšehradskou ulicí, dále Plaveckou na Rašínovo nábřeží.

Odtud si poprvé cestu urychlíme, projíždíme celé nábřeží tramvají a vystupujeme na stanici Národní divadlo. Přicházíme na Národní třídu, a vidíme, že cesta není volná, před Májem stojí další zátaras pořádkových jednotek, postranní ulice jsou také uzavřeny a v našem okolí narůstá panika. Jsme obklíčeni. Přestože je zima, my ji nepociťujeme. Ve 20:00 nás vyzívá Veřejná bezpečnost k opuštění prostoru, není ale kudy. Část studentů okolo nás sedí, zpívají znovu československou hymnu, „Ach synku, synku“, skandují: „Masaryk!“, „Dubček!“, „Havel!“

Sledujeme video s dobovými záběry, jaké překvapení, když poznáváme na videu v první řadě před kordónem jednoho z našich trnkových rodičů.

Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začínají demonstrující surově bít obušky. Je úleva, že jsme pouze vnější pozorovatelé. Nakonec vytvoří příslušníci pořádkových jednotek úzkou cestičku v podloubí, kudy dav za použití násilí pouští. Některým lidem se podařilo skrýt v okolních domech a bytech.

Je okolo 21:20 a demonstrace je rozptýlena, pořádkové jednotky uklízí květiny i svíčky. Vzdáváme úctu odvaze studentů.

Ještě se chystáme na výstavu „Jan Šibík 1989“ na Staroměstskou radnici. Jaké překvapení, když nám lístky prodává sám fotograf Jan Šibík. A jaké pocity v nás výstava vzbuzuje? Strach, odvaha, vztek, smutek, hrdost, odpor.. Jsme rádi, že jsme s davem vyrazili, teď už si umíme některé věci lépe představit. Stálo to za to!

Adapťák - Den 1. - září 2019

Zdá se, že výprava páťáků ze ZŠ TRNKA bude stát za to. Už během první hodiny po ubytování se začaly dít výjimečné věci. V pokoji číslo 92 se jeden z obyvatelů ztratil uvnitř povlečení na peřinu - naštěstí našel cestu ven. Další páťák z vedlejšího vchodu během badatelské výpravy kolem chatky našel během chvíle tři houby, a aniž by je trhal, s jistotou zkušeného houbaře identifikoval druh a zhodnotil rizika. Jsme si jistí, naši noví spolužáci jsou obrovským darem!

Po večeři se snažíme seznámit s pravidly pohybu po areálu. Láká nás toho hodně - škoda, že skluzavka do Vltavy není nafouknutá a "můžu si pohladit toho psa?". Pravidla prokládáme hrami - už Vás někdy někdo vyzval ve Vyzývané?  Nás ano, a dohnat ho včas, abychom posílili vlastní družstvo, chce opravdu rychlý start..

Při svitu svíček, za ticha (výpadek elektřiny nebyl v plánu:), každý sám za sebe rozmýšlíme, jaké obavy a očekávání od našeho adapťáku máme. Dělíme se o ně anonymně s ostatními. Zjistili jsme, že očekáváme opravdu hodně zábavy, doufáme, že se něco naučíme a v neposlední řadě, že se lépe poznáme, spřátelíme a začneme společnou cestu. Obavy máme, to je jasné. Co když si kamarády nenajdu, budu sám? Co když se mi bude stýskat? Co když mi někdo vymyslí přezdívku a mně se nebude líbit? Co když se mi bude špatně spát? Vymýšlíme společně kroky, jak naše obavy minimalizovat. Teď už víme.

Do ticha velké haly, osvícené pouze čajovými svíčkami, se začíná ozývat pípání, nastává mírná panika - zdroj není jasný. Naše fantazie pracuje okamžitě na plné obrátky. Je třeba se zasmát - teď už se bojíme, že rušíme celé tábořiště. Když totiž ve hře Sandokan spadnu po několikáté na pozici uklízečky z pozice „bosse“, řveme už všichni smíchy. Vypracovat se na „bosse“ totiž není tak snadné, musíte projít přes sekretářku a mafiána.

Tak a teď už vyčistit zuby a do hajan. Co čtou dneska holky? Zítra se zeptáme. U kluků se začala číst Paní Láryfáry, která umí vyléčit vše - od čurbesajdy, přes hádavku a mlátilku až po hubatidu. To tedy klobouk dolů:).

Adapťák - Den 2. - září 2019

„Because I'm happy, clap along if you feel like a room without a roof, because I'm happy, clap along if you feel like happiness is the truth..“ Ranní budíček za zpěvu Pharrella Williamse byl víc než happy.. Překvapením dnešního dne je ohromující rychlost klučičí části osazenstva. Nejen před rozcvičkou, ale dokonce po celý den, kluci z chatky číslo 9 bourají rekordy a trpělivě, s úctou gentlemanů, čekají na dámy.

Hádejte, v čem se liší Matouš od Kačky? „Ty si dospělá, a on je dítě.. Máš hnědé oči, a Matouš má modré.. Kačka je větší!“ A v čem se ještě navzájem lišíme? Co je pro nás ve třídě výzvou? Co můžeme od sebe navzájem čekat? Páťáci už si svoje slabší stránky pojmenovali. Teď se mohou lépe navzájem chápat.

Hra „Buldok“ (upgrade „Rybičky, rybičky, rybáři jedou“) překvapila nejednu čivavu - mezi námi jsou tak dravá psiska, že na ně nestačí ani pět buldoků naráz. Jsme vyběhaní, nejdravější čivavy celé od bahna a spokojeně míříme na oběd.

Je těžké mít k sobě dost důvěry po jednom společném týdnu ve škole. My jsme ale nadmíru otevření, daří se nám překonávat sami sebe, s výzvami se pereme. Proto nakonec skoro všichni překonali svoje obavy a položili se do dlaní svých spolužáků. A oni nezklamali, nikdo nespadl, všichni odvážlivci byli přeneseni z jednoho konce na druhý. A aby té důvěry mezi námi přibylo, přecházeli jsme po laně, které v kruhu ostatní zuby nehty drželi asi metr nad zemí. Půlka z nás svou cestu zvládla, druhou polovinu přechod lana čeká zítra. Už jsme museli ulevit svým unaveným dlaním. Koupel v překvapivě teplé Vltavě nás osvěžila i unavila zároveň. Píšeme své deníky, a vymýšlíme, co pro každého z nás bylo nejtěžší, nejlehčí nebo výzvou.

Paní Láryfáry dnes léčila „čurbesajdu“ u Huberta. A byla úspěšná, stejně jako my při počátcích hledání nové důvěry mezi sebou.

Adapťák - Den 3. - září 2019

Ráno bylo jasno, na nebi ani mráček a my měli také jasno - dnešek je jako stvořený pro podporu spolupráce ve třídě!

Venušanka Katka uvedla naše pozemšťany do celoročního tématu. Hra, kterou přivezla ze své planety, potrápila celou třídu. „Tááák, teď zvedneme trošku výš, ještě, ještě… Nevadí, nevadí:). Znovu.“ Už víme, kdo má vůdčí schopnosti, kdo naplánuje lepší taktiku, kdo potřebuje povzbudit, když ztrácí trpělivost, kdo potřebuje ticho. Postavit co nejvyšší věž z kostek se nám sice nepodařilo, ale proces stavění nás hodně naučil. Pozadí nám celou dobu dělaly symfonické básně Bedřicha Smetany - Má vlast. Bylo zvláštní, že místa napětí v hudbě plně korespondovala s mírou napětí naší hry.

A teď malý kvíz - co jsme právě slyšeli? „Ano, byla to také Vltava, ale celek se jmenuje..?“A vyjde nám šifra, abychom získali kód k zámku na krabici s tématem roku? Když navzájem spolupracujeme, nacházíme řešení. Tématem je „Cestování vlakem po naší vlasti“.

Odpoledne plyne samo, děti relaxují u svých oblíbených aktivit - někdo čte, někdo obkresluje, někdo převálcuje paní ředitelku v Koridoru, jiný si prostě povídá, někdo jde hrát tenis. Když se znovu sejdeme ke společnému programu, opět nás uchvátí hra Sandokan. Někteří „bossové“ jsou tak dobří, že sesadit je na pozici „uklízečky“ trvá věčnost. Stehna už nás štípají od tleskání, a břicha bolí od smíchu.

Teď je čas použít svoji fantazii a věnovat se automatické kresbě - na táccích máme předkreslený znak pro číslo 5, k dispozici barevné uhly. Výsledek naší tvorby uvidíte ve třídě příští týden, přijďte se podívat:). My máme barevné ruce, někteří i tváře a s radostí vítáme dnešní hosty - Vaška (učitele hudebky), Fanču (učitelku výtvarky) a Lucku (učitelku přírodopisu, s manželem Philippem). Seznamujeme se pomocí her, takže za chvíli víme, kdo se jak jmenuje a můžeme se poznat trochu víc. „Třído, dáme dohromady vše, co víme o Matoušovi?“ Tak ho představíme příchozím, každý může ke své maličkosti doplnit, na co jsme zapomněli. Ale moc toho není. Postupně jsou všichni představeni, a my jsme překvapeni, kolik toho vlastně o sobě víme.

A protože celý den toužíme po koupání v řece a oheň máme u vody, těsně před sedmou naskáčeme skoro všichni do Vltavy. Sluníčko už je za kopcem, tak honem ven a k ohni. K večeři si dneska opékáme párky. Slunce zapadá, okolo nás voní kouř a řeka. Vašek a Philippe vytahují kytary a my máme hned plno nápadů na písničky. Nestíháme všechny, několik jich děti zpívají spontánně a kytaristi se přidávají podle dětí. „Mám doma kočku, mám ji rád, je to skvělý kamarád. Jen od tý doby, co ji znám, mám ruce, nohy, samej šrám..“ Je čas dát si dobrou noc.

Paní Láryfáry dnes Majce vyléčila hubatidu. My jsme její recept nepoužili, nebylo proč:).

Adapťák - Den 4. - září 2019

„When you wake up, enjoy this moment..“, vstáváme za zpěvu Dana Bárty, a nevěříme tomu, že dnes adapťák končí. Zatímco po snídani balíme, Jana plave Vltavou a věší na nejbližší bójku indicie a Kačka leze na vysoký smrk s posledním překvapením. O tom ale nic nevíme, a tak může začít závěrečná hra.

Jsme rozděleni do tří skupin. Zpočátku trochu „remcáme“, ale jen do chvíle, než pochopíme, že stejně musíme spolupracovat všichni. Každá skupina dostala totiž jen část zašifrované zprávy. Musíme se podělit, a tak si ochotně pomáháme. „Jsem na vodě, houpu se v pohodě.“ „Jasně!“ upalujeme k vodě, zprávy na bójce vidíme od břehu a hned chceme všichni plavat. K bójce vyšle každá skupina jednoho plavce, všichni tři zprávu bez problémů uloví a suchou donesou až na břeh (někteří v zubech). Zbytek dětí neodolá a také skočí aspoň na chvíli do Vltavy.

Máme mapu, ale nic víc. Na mapě není jediná informace o tom, kam se vydat. Máme nové pokyny, musíme urazit cestu k molu tak, že všichni můžeme šlapat jen na papíry. Máme tolik papírů, kolik máme nohou. To by šlo, ale máme také „handicap“ - jeden ze 4-5 členné skupiny nesmí mluvit a další nevidí. Když přešlápneme víc jak o půl chodidla, vrací se celá skupina zpět. Zkoušíme to znovu a znovu. Nakonec se jako nejlepší strategie jeví, když slepého neseme. A tak se střídáme, až to všechny skupiny zvládnou.

Na molu hledáme další indicie. Skupinky si pomáhají, nakonec pod molem najdou všechny skupinky osmisměrku. Je čas luštit. Všechna slova v osmisměrce se vztahují k naší třídě. Dokonce i slovo „borci“:). Ale co teď? Vše jsme vyškrtali, tajenkou nejsou zbývající písmena. Nedává to smysl. Co je na luštěnce podivné? Přemýšlíme. „Už vííííím! Jen slova „tahneme“ a „provaz“ se kříží. To bude ten bod na mapě, když ji přiložíme proti světlu k osmisměrce!“ „Jóóóó!“

Jdeme podle mapy, a s mírnou pomocí při orientaci najdeme lokalitu, kde by mohl být cíl. Hledáme po zemi, za křovím, kde se dá. Jen pár z nás vzhlédne vzhůru. „Héééj, tady!“ Na vysokém smrku, který má první větve ve výšce 3 metrů, se houpe 18 balíčků se jmény. Každý by si měl dolézt pro ten svůj. Kdo ví, že je to nad jeho síly, může požádat kamaráda. Na smrku se houpou i tři balíčky spolužáků, kteří tu dnes s námi nejsou. Hravě si rozebereme úkol přinést i ty.

Katka s Janou nás jistí ze zdola, a Kačka ze smrku. Naštěstí můžeme využít pověšená lana - jedno s očky, druhé s uzly. Máme obavy, někteří velké, jiní malé. Je to výzva. Vidíme, že to zvládl první. Jsme klidnější. Pak druhý. Až jsou všechny balíčky dole a my rozbalujeme.

Sedíme v závěrečném kolečku, sdílíme své zážitky pomocí reflektivních karet. „Oceňuji Tě za..“ „Vytáčelo mě, že..“ „Odnesu si, že..“ „Naučil jsem se, že..“ Všichni máme co říct.

Na sobě máme trička z balíčků, mají společný motiv. „Táhneme za jeden provaz. Tahej s námi.“

Přidáte se?